Dnes s vámi chci sdílet příběh mých svatebních šatů.
Povím vám, jak vznikly a kde je jejich konec.
Vystudovala jsem módní design, a tak pro mě bylo nepředstavitelné půjčit si šaty, které už měla nějaká nevěsta přede mnou.
I když jsem odmítla „šlehačkové“ šaty, nemohla jsem si odepřít pocit, kdy stojíte ve svatebním salonu a ukazujete na jednotlivé šaty, které si chcete vyzkoušet :).
Byl to skvělý zážitek a já se jen utvrdila v tom, že bílé, klasické šaty nejsou pro mě. Protože jsem se v nich necítila jako ve své druhé kůži.
Svatební ladění
Celá svatba se nesla v duchu levandule, její fialové barvy s nádechem světle žluté. Barvu jsem zvolila záměrně, protože mému muži fialová sluší a já zbožňuji nádherné levandulové lány v Provence.
Moje představa o šatech byla jasná – lehké, vzdušné, dlouhé s výstřihem na zádech. Přála jsem si, aby byly variabilní. Chtěla jsem se cítit jako bohyně.
Celý proces šití
Šaty mi šila designerská dvojice návrhářek Zajaty, kterou jsem znala ze školy.
Základ tvořily pouzdrové šaty nad kolena, bez ramínek se všitou kosticí. Ušité byly z hedvábí fialové barvy.
Na tento základ se pak v některých místech ručně šaty přišívaly.
Horní, druhá vrstva šatů bylo světle žluté hedvábí, které při zafoukání větru krásně vlálo. A to byl pro mě ten zhmotněný pocit – cítit se jako bohyně :).
Měly odělávací rukáv. Na pravém boku reliéfně skládaná látka (to byl odkaz na moje studijní roky, kdy jsem studovala obor pleteninu).
A na závěr to nejlepší z šatů – velký výstřih na zádech, který drželo několik hedvábných stuh. Byly propleteny do plastového, florálního motivu. Šaty měly vlečku, která se dala v případě potřeby připnout skrytými druky do šatů.
A jak vidím svoje šaty dnes? Změnila bych něco?
Jediné co bych asi změnila, je lepší vyřešení dekoltu. Protože v den svatby jsem zjistila, že jsem zhubla přes prsa a byly mi větší. Takže jsem z toho byla trochu nervózní, protože jsem v nich byla bez podprsenky.
Naštěstí výstřih držely hedvábné stuhy na zádech, které se daly utáhnout, takže prsa byla na svém místě :).
Malé přiznání
A teď vám povím malé tajemství o tom, že ani já nejsem dokonalá. Možná některé z vás, co mě znáte osobně nebo z přednášek víte, že ráda otevírám téma: tělové silonky. Nemám je ráda, nedělají pěknou postavu. Je to přežitek z minulého století.
Ve svůj svatební den jsem měla tělové samodržící silonky. Tehdy mi to nepřišlo divné. Naopak, jsem měla pocit, že je to tak správně.
Takže ano, to je jediná věc, kterou bych v rámci svatebních šatů dnes už neudělala :).
Ve svůj svatební den jsem měla tělové samodržící silonky. Tehdy mi to nepřišlo divné. Naopak, jsem měla pocit, že je to tak správně.
Takže ano, to je jediná věc, kterou bych v rámci svatebních šatů dnes už neudělala :).
Kde jsou šaty dnes?
Popravdě, šaty mi visí celou tu dobu ve skříni. Letos mám konečně v plánu si je nechat upravit, abych je mohla v létě nosit. S touto myšlenkou jsme k navrhování šatů přistupovaly.
A moc se těším, až si je na sebe po té době zase obleču, i když už budou upravené. Tu energii si v sobě už ponesou napořád.
Boty jsem měla dvoje. Tělové lodičky, které mi designérky přestříkaly fialovým autolakem ve stejném vzoru jako florální šperk na zádech. A na přezutí tenisky. Balerínky měly družičko-svědkyně.
